... Vynucené zbytečnosti
Každý dlouhodobý vztah má své výročí. U aut to nejsou květiny ani romantická večeře, ale většinou faktura ze servisu. V mém případě přišlo krásné jubileum – 10 let od výroby vozu. U nás doma tedy osm let společného soužití. A jak to tak bývá, stát se rozhodl, že je ideální čas připomenout motoristovi jeho občanskou povinnost: zase zaplatit.
První na řadě byla LPG nádrž. Podle českých předpisů musí po deseti letech ven. Ne proto, že by byla špatná. Ne proto, že by hrozilo nějaké riziko. Prostě proto, že někdo kdysi napsal číslo do tabulky a od té doby se ho všichni drží, jako by ho vytesali do kamene na hoře Sinaj.
Realita? Ta nádrž by klidně přežila celé auto. Stěny mají skoro centimetr silné železo. Je to kus materiálu, který by pravděpodobně přežil i menší válku. Ale pravidla jsou pravidla. Takže nádrž ven, nová dovnitř, peněženka venku.
Na celé operaci je krásné, jak ten systém funguje. STK se nakrmí. Servis se nakrmí. Stát se nakrmí. A majitel auta? Ten se samozřejmě taky zapojí – tím, že otevře peněženku a poslušně vysype další tisíce. Bez motoristů by tenhle ekosystém zkrátka nepřežil. A to by byla přece ekologická katastrofa.
Když už jsem byl v tom předtechnickém rituálu, objevila se ještě jedna drobnost – katalyzátor. Poslední měsíce házel jednu chybu za druhou. Výfuk začal vonět tak intenzivně, že by se za něj nemusel stydět ani starý autobus z devadesátých let. A spotřeba? Ta rostla tempem, které by udělalo radost každé ropné společnosti.
Nejdřív jsem chyby ignoroval. Řídicí jednotky totiž občas trpí něčím, čemu by se dalo říkat elektronická hypochondrie. Stačí malá odchylka a hned se rozsvítí kontrolka, jako by právě začala ekologická apokalypsa. Jenže ta spotřeba byla už opravdu podezřelá. Takže bylo jasno – katalyzátor má odpracováno.
Nový katalyzátor jsem pořídil z Polska za zhruba 8 000 Kč i s dopravou. U LPG aut se používají nerezové katalyzátory, což je taková malá útěcha. Jsou levnější, protože uvnitř nemají takové množství drahých kovů. Na povrchu je tenká vrstva titanu, která se stará o chemické čarování. Existují ale i katalyzátory, kde najdete zlato nebo další vzácné kovy – a tam už ceny stoupají do částek, za které by člověk čekal alespoň osobní poděkování od ministerstva životního prostředí.
Samotná výměna byla překvapivě jednoduchá. Tedy až na jeden detail. Nad katalyzátorem byl totiž krycí plech. Takový ten typický konstrukční nápad, který zřejmě vznikl ve chvíli, kdy někdo v kanceláři řekl: „Co kdybychom mechanikům přidali trochu zábavy?“
Šrouby samozřejmě nešly povolit. Nepomohlo nahřívání, nepomohlo přemlouvání, nepomohla ani dávka optimismu. Takže přišla na řadu osvědčená metoda: flexa a hrubá síla. Kryt jsem rozstříhal, rozlámal a vyrval z auta ven.
A jestli se ptáte, jestli se tam vrátí zpátky – tak ne. Ten plech už svou životní misi splnil. Teď někde na šrotišti přemýšlí o tom, jestli to celé stálo za to.
Po výměně katalyzátoru všechno funguje, jak má. Spotřeba se vrátila do normálu, výfuk přestal připomínat chemickou laboratoř a auto zase jezdí tak, jak má.
Takže shrnutí dnešní epizody ze života motoristy: pár tisíc pryč, několik ekologických předpisů splněno, jeden plech méně… a auto teď opět jezdí jako ďábel.