Když dnes slyším jméno Aldebaran, nevybaví se mi hudba. Vybaví se mi především vzpomínky – těžké, nepříjemné a plné zklamání.

V devadesátých letech to pro mě byla cesta, jak uniknout z nepřívětivého světa kolem sebe. Hudba tehdy znamenala naději, svobodu a možnost něco vytvořit. Aldebaran byl jedním z těch snů, kterým jsem věřil.

Jenže některé sny mají zvláštní schopnost změnit se v něco úplně jiného.

Na začátku všechno působilo slibně. Kapela měla energii, nové nápady a pocit, že před námi stojí otevřená cesta. Po prvním albu ale přišel zlom. Kapelu opustil Vráťa a zůstali jsme jen dva – já a kapelník Miro.

Dva lidé. Dvě osobnosti. Dva odlišné pohledy na hudbu.

Bylo jen otázkou času, kdy mezi námi začnou vznikat konflikty.

Já jsem tehdy ještě sbíral zkušenosti s psaním textů, přesto zůstala veškerá práce na mně. Miro postupně začal přebírat kontrolu nad celou kapelou. Jako klávesista hrál slušně, ale začal rozhodovat téměř o všem. Pro ostatní nástroje zůstávalo stále méně prostoru a kapela pomalu ztrácela rovnováhu.

Styl kapely navíc nikdy nebyl jasně definovaný. Každý z nás měl jinou představu o tom, kam by měla hudba směřovat.

Já jsem chtěl kapelu posunout dál – koncertovat, natáčet videoklipy, fotit promo materiály a dát o sobě vědět. Miro naopak chtěl zůstat v ústraní. Vyhýbal se veřejným akcím, focení i natáčení.

Pro začínající kapelu to byl zásadní problém.

Napětí mezi námi postupně rostlo. Hádky se stupňovaly a po několika letech vyústily v můj odchod z kapely.

Nebyla to ale první rána, kterou jsem tehdy v hudbě dostal.

Ve stejném studiu jsem spolupracoval i s bratrovou kapelou KLC. Jejich neustálé narážky, ironie a ponižování ve mně zanechaly hlubokou stopu. Já jsem chtěl hudbou něco vytvořit a něčeho dosáhnout. Oni se spíše utápěli v kritice, alkoholu a stále stejných historkách.

Rozhodl jsem se proto odejít od všeho – od studia i od obou kapel – a začít se věnovat vlastní hudbě naplno.

Několik let jsem s Mírou vůbec nepromluvil.

Po čase ale přišel další pokus o obnovení Aldebaranu. Miro přivedl do kapely nové členy – bubeníka, který nedokázal udržet rytmus, a kytaristu, který ani neměl vlastní kytaru.

Ve studiu jsem měl dost nástrojů, a tak jsem mu jednu v dobré víře daroval. O týden později mi oznámil, že ji prodal v bazaru, aby měl peníze na alkohol.

Přesto jsme měli odehrát koncert, který jsem mezitím domluvil. Doufal jsem, že se kapela konečně semkne a začne fungovat.

Nestalo se.

Koncert dopadl katastrofálně. Dokonce nám při něm chtěli pomoci i členové KLC. Pro mě to byl ale spíš poslední signál, že tahle kapitola už nemá smysl.

Po koncertě jsem se propadl do hluboké deprese. Bezradnost a zklamání jsem tehdy bohužel začal utápět v alkoholu.

Aldebaran skončil několik měsíců poté.

Po pěti letech se ale kapela ještě jednou vrátila. V prosinci roku 2006 jsme začali nahrávat nové album – opět jen my dva. Nahrávání se protáhlo na čtyři roky.

Hudba byla propracovanější, texty silnější. Jenže Miro postupně ztrácel zájem a dostat ho do studia bylo stále těžší.

Nakonec jsem celé album dokončil sám. Jinak by nikdy nevyšlo.

Na konci roku 2010 jsem spolupráci definitivně ukončil.

Dnes už vím, že v té kapele bylo mnohem víc trápení než hudby. Miro měl přitom talent a mohl se stát skutečným hudebníkem. Svoji šanci ale několikrát promarnil.

Já jsem díky těmto zkušenostem pokračoval dál. Stal jsem se profesionálním hudebníkem a skladatelem. Moje hudba vyšla u předního českého vydavatelství Supraphon a měl jsem možnost vystupovat před skutečnými fanoušky.

Do temné kapitoly jménem Aldebaran se už nikdy nechci vrátit.

Třicet let jsem tyto vzpomínky nosil v sobě.

Ale dnes už ne.

Dnes už pravdu znají i moji fanoušci.

DPK