1. Monolit bezčasí
Absolutní ticho zamrzlé země. Atmosférický úvod do alba, kde osamělý menhir stojí jako pevný, nehybný bod uprostřed chladné rotující galaxie.
DPK & SAHTI
Koncept nového alba propojující starobylou keltskou moudrost, rituální energii menhirů a nekompromisní matematický řád hlubokého vesmíru.
Absolutní ticho zamrzlé země. Atmosférický úvod do alba, kde osamělý menhir stojí jako pevný, nehybný bod uprostřed chladné rotující galaxie.
Chladný, čistě matematický řád noční zimní oblohy. Skladba zrcadlí precizní, až mrazivé astronomické rozestavení spících megalitů.
Mystický moment přenosu informací. Okamžik, kdy v mrazivé noci položíš ruku na namrzlou žulu a skrze chlad do tebe proudí surová moudrost makrokosmu.
První jarní záchvěvy hluboko pod povrchem. Tektonické síly země se probouzejí ze zimního spánku a začínají rezonovat s vesmírným magnetismem.
Jakmile jarní slunce prohřeje krajinu, monolity ožívají. Menhiry začínají fungovat jako struny obřího nástroje, na který hraje sám vesmírný řád.
Vyvrcholení jarní energie. Prastará, dosud skrytá frekvence je plně aktivována a probuzený kámen ji poprvé hlasitě vyzařuje do mezihvězdného prostoru.
Absolutní vrchol letního slunovratu. Čistý matematický a energetický bod, kdy paprsek poledního slunce nekompromisně protne vrchol hlavního menhiru a dokonale spojí nebe se zemí.
Surové, žhnoucí letní mystérium. Rozpálený, těžký pozemský kámen dýchá v horké noci v dokonalé, pulzující symbióze s nejvyšší vesmírnou energií galaxie.
Monolit jako monumentální vesmírný ukazatel. Během nejdelších dnů v roce vrhá stín, který lidem neodměřuje vteřiny, ale obří, cyklické věky vesmíru.
Podzimní mlhy neúprosně zahalují krajinu. Menhiry v ní vystupují jako osamělí, tiší strážci skrytého portálu, skrze který zpoza závoje prosvítá hluboký vesmír.
Skladba inspirovaná moudrostí Jaroslava Duška. Čas, kdy se stěna mezi světy ztenčuje na minimum, hluk okolního světa utichá a kamenné antény začínají lidskému vědomí předávat šum vzdálených hvězdokup.
Titulní vyvrcholení řádného roku. Závěrečný alchymistický kruh, ve kterém se dálnice lidských duší definitivně protnou s energetickými liniemi země a věčným vesmírným řádem.
Esoterická meditace nad symbolem hada požírajícího svůj vlastní ocas. Ztělesnění absolutní cykličnosti, kde konec je pouze převlečeným začátkem. Reprezentuje pradávné hermetické vědění, že všechna destrukce v makrokosmu je jen nutným procesem transformace, očištění a následného nového zrodu energie.
Odlehčený a hřejivý návrat z hlubin kosmu zpátky na pevnou zem. Lidská momentka po vší té těžké filozofii a makrokosmu, uzavírající kruh s úsměvem.