80. léta: Betonová zeď establishmentu
V osmdesátých letech nebyla hudba o talentu. Byla o razítkách, známostech a politické poslušnosti. Pokud jste chtěli tvořit něco, co se vymykalo průměrnému popu, narazili jste na betonovou zeď. Bez obřích investic nebo vlivného strýčka v agentuře nebylo možné legálně vystoupit, natož nahrát desku. Člověk trávil noci pilováním skladeb inspirovaných Pink Floyd nebo Genesis, aby ráno zjistil, že pro tento svět neexistuje. Ta frustrace, kdy držíte v rukou hotové aranžmá a víte, že ho nikdy nikdo neuslyší, byla zdrcující.
90. léta: Hyeny v oblecích a falešná svoboda
Po revoluci sem vtrhla vlna svobody, která se ale v hudebním průmyslu rychle změnila v neomezenou aroganci. Vznikaly stovky vydavatelství, ale jejich majitele zajímala jediná věc: rychlé peníze. Hudebník pro ně nebyl umělec, ale položka v účetnictví. Pokud za vámi nestála obří firma s miliony na marketing a kamiony s aparaturou, v klubech se na vás dívali jako na obtížný hmyz.
Byla to doba největší deprese. Internet byl v plenkách, veřejné slyšení neexistovalo a distribuce hudby byla pod totální kontrolou pár vyvolených. Bez peněz jste si nemohli pronajmout ani slušnou dodávku na koncert, natož zaplatit studiový čas. Hudební průmysl tehdy vytvořil neprostupný "showbyznys", kde pro poctivou, složitější hudbu nebylo místo. Alespoň nás to nutilo postavit si vlastní nahrávací studio se stejnou kvalitou, né-li lepší, než v drahých nahrávacích studiích. To byla pro nás zcela nedostupná věc.
Nové milénium: První trhliny v systému
Po roce 2000 se začal měnit vzduch. S příchodem internetu a prvních platforem pro sdílení hudby začala moc velkých vydavatelů slábnout. Najednou nebylo potřeba prosit arogantního ředitele labelu o milost. Fanoušci se začali nabalovat organicky. Trvalo to dalších deset let, než se ta hromada práce a vytrvalosti začala projevovat, ale cesta byla vytyčena. Už nebylo cesty zpět. Vybavení studia již začalo být dostupnější i pro nás obyčejné smrtelníky.
2010 a dál: Triumf vytrvalosti
Kolem roku 2010 přišla sladká satisfakce. Ta samá "velká" vydavatelství z 90. let, která se nám smála do obličeje, začala hromadně krachovat. Jejich model založený na vykořisťování umělců přestal fungovat. Jediný skutečný gigant, který přežil díky tradici a schopnosti adaptace, byl **Supraphon**.
Zatímco dříve byl Supraphon nedobytnou pevností, v nové éře pochopil, že skutečná síla je v rozmanitosti. Umožnil nám, malým a nezávislým, vydávat hudbu profesionálně. Digitální distribuce otevřela stavidla. Dnes jsou díla DPK dostupná celému světu – bez nutnosti podlézat pochybným manažerům nebo vlastnit miliony. Vytrvalost nakonec zvítězila nad arogancí moci. DPK se spojil ze SAHTI a tím jsme vytvořili silnou dvojici skladatelů a profesionálních muzikantů navzdory všem snobům v showbyznyzu.